Táhnu káru

          po zaprášených ulicích

co máš ve své tváři

jdu mezi tvýma očima a jen pro štěstí čeřím vlhkost

                      poslední           mincí

toulám se po líčkách

                opatrně balancuji na rtech

a když do propasti volám … čekám na ozvěnu

     byl jsem tam i když vykáceli vlasy

               a bez citu řekli že: ostříhat se, nevadí

pamatuju se i jak jsem usnul

                                   a ráno mne vzpudila rosa

             co ve slanosti dopadala na mé tělo

byla to krásná krajina

ta z obrazů na zdi v opuštěných bytech

                                                          kdy neznámý malíř zachytil všechno … a pak zemřel

vidím to jako teď

            když místo rozlehlých plání

         kde jsem šoural kroky a v tichosti stékal

zbyla jen vypálená ZEM

              nenechali nic co jsem miloval

ať jsem přišel kamkoli byl jsem cizincem

                ani jazykem se nedomluvil

                     ani gesty prstokladů

už nebylo kam se vracet

… je pozdě na kondolence

jen tak postávám na nádražích